Věřím v lidi naší země

Od malička jsme s bráchy byli v kontaktu s lidmi a s půdou. Mám dva, jednoho mladšího a jednoho staršího. Ten mi byl vždycky vzorem a dodneška jsme i největšími kamarády. Sázeli jsme v zimě u uhelných kamen malé rostlinky a ty pak rozesazovali. V létě jsme je zalévali a zakrývali plachtami záhony před sluncem, aby nám je nespálilo. Znamenalo to pro nás být k dispozici pořád. I v neděli a o svátcích. Když to bylo potřeba, tak prodávat a komunikovat se zákazníky. Časem jsme se naučili, které květiny jsou ke které příležitosti a jak co nejvíc vyhovět potřebám lidí. Největší radost jsem měl z toho, když jsem viděl, jak od nás zákazníci odcházeli šťastní.

Tenkrát jsem to ještě neuměl úplně docenit. To, že víte, odkud pochází jídlo, jak se pěstuje, že neroste na policích v obchodech, že je za tím šílené množství lidské práce, tak to umím docenit až v dospělosti. Vždycky když jdu do obchodu a kupuju ovoce nebo zeleninu, tak si na to všechno vzpomenu. Máma i táta mi dali neskutečnou školu a jsem jim za to dodneška vděčný.

Tak jsem nastoupil do Vítkovických železáren, kde pracoval i můj táta. Můj úsek byla údržba válcovací tratě. 3,5 kvarto. Jak to tam vypadalo? Obrovské střídání teplot, horko, zima, pod vámi dvacetimetrová šachta, do které jste mohli spadnout každou chvílí. Nasadili jste si přilbu, pracovní palčáky, druhé montérky, okované boty, u kterých se vám stejně horkem seškvařila podrážka, a šli jste dělat, co bylo potřeba. Po šichtě jste měli grafit úplně všude. V pórech, ve vlasech, pod oblečením, tak zažraný, že to nešlo vůbec umýt. A druhý den jste šli zase.

Tam jsem pracoval, než jsem šel na vojnu. Narukoval jsem do Banské Bystrice k ženistům. Díky tomu, že jsem měl průmyslovku, učil jsem tam na poddůstojnické škole strojírenské věci, které jsem znal ze školy. Po návratu z vojny mi dokonce nabízeli, abych šel učit na strojírenské učiliště, na to jsem si tenkrát ale přišel příliš mladý, a tak jsem to s díky odmítnul.

Ve Vítkovicích jsem pracoval na technické pozici i v roce 1989, když přišla revoluce. Hned 1. února 1990 jsem byl zvolený místopředsedou místní odborové organizace v části firmy, která měla 6 500 zaměstnanců a celá měla 35 000. Tam jsme začínali s přeměnou ROH na klasické demokratické odbory. Vyhazovali jsme z fabriky Lidové milice a další organizace tehdejšího státního aparátu.

Tady se musím trochu zastavit. Vím, že spousta lidí si neumí moc představit, co to vlastně znamená "dělat odboráře“. Tak předně vyjednáváte za ostatní. Zastupujete je, hájíte jejich zájmy. Jste takový zastánce pracujících před majitelem fabriky i před státem. U nás jsem zastupoval třeba jeřábníky a jeřábnice, válcíře, brusiče, montéry, řidiče, uklízečky a všechny další podobné profese.

Musíte hlídat, aby firma lidem zajistila dostatečné bezpečnostní pomůcky pro práci. Dost vody, aby nezkolabovali v náročném provozu. Čas na pauzu, aby si mohli dojít na záchod. A aby za tu všechnu těžkou práci dostali důstojnou mzdu. A to mi věřte, že to je každodenní boj, který nikdy nekončí.

Být odborářem je práce jako kterákoliv jiná. Na plný úvazek. Zvlášť když už nezastupujete jen své kolegy z jednoho podniku, ale celý obor nebo dokonce všechny odboráře z celé země. V roce 1991 mě zvolili za člena Rady Odborového svazu KOVO, pak i do Předsednictva Odborového svazu KOVO, to mi bylo 24 let. V roce 1993 mě zvolili jako místopředsedu Odborového svazu KOVO s celostátní působností, a tak začala má kariéra na celostátní úrovni.

Pak jsem se stal předsedou Odborového svazu KOVO a nakonec v roce 2014 předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů a místopředsedou Evropské odborové konfederace zodpovědným za střední a východní Evropu. Pravidelně jednám s vládou na tripartitě. Do toho občas přednáším na Univerzitě Karlově v Praze, Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava, Západočeské univerzitě v Plzni, Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích i různých učilištích po celé republice.